Můj vysněný stůl

Můj vysněný stůl

   Rozhodla jsem se stát spisovatelkou. Snadno se řekne, hůře vykoná. Jak na to? Přestože to nutkání ve mně pomalu zrálo již několik let, nevěděla jsem co psát a ani jak. Doposud se mi vždy podařilo tuto vzletnou představu přísným rozumem vyvrátit. Musím přece z něčeho žít, platit účty, nájem apod. jako každý z vás. Byla jsem na sebe hrdá, že se mi to docela dobře dařilo i bez psaní.

   Jenže začaly přicházet další signály. Přestalo se mi dařit v práci, dostala jsem po dohodě výpověď. Poté následoval úpadek i mých vedlejších příjmů jeden za druhým. Ve finále jsem se dostala během několika měsíců do takřka patové situace. Znáte to, stres, bolesti žaludku, zoufalství, nic se nedařilo a o spánku ani nemluvě.

    A zde začíná konečně můj příběh. Jedné noci zdál se mi sen. Velice živý sen. Seděla jsem u stolu a zoufale chtěla napsat báseň, která mi zněla v hlavě. Avšak pokaždé, když jsem vzala tužku do ruky, někdo přišel, poklepal mi na rameno s tím, že něco potřebuje. Tak jsem vstala, šla to udělat, a když jsem si zase sedla, začalo vše nanovo. Stejná situace se několikrát opakovala. Já byla čím dále zoufalejší, že nemám klid. Nakonec jsem se ve snu natolik rozčílila, až jsem reálně a už úplně probuzená, přesto stále naštvaná, běžela do skříňky, kde schovávám pečlivě uklizené bloky a papíry na psaní. Vzala opravdu tužku do ruky a během pár desítek minut napsala své myšlenky.

   Prožila jsem neobyčejný pocit a přetékala euforii. Já to dokázala! Popadla mě tvůrčí zběsilost a já psala, slova se sama hrnula a skládala do popisu mých neklidných myšlenek, prožitých zkušeností. Po těchto několika dnech jsem se probrala s neuvěřitelnou ztuhlostí a bolestí v celém těle. Nenapsala jsem vám totiž to podstatné. Vše jsem po celou dobu vykonávala vleže v posteli včetně přepsání do PC. Umíte si to představit? Asi moc ne, ale pokud to zkusíte, garantuji vám stejný výsledek jako u mne.

   Můj unavený mozek mi velmi razantně sdělil: „ Pokud se budeš chtít ve zdraví dožít důchodu a neskončit s páteří na vozíku, něco ihned udělej! “ Poslechla jsem ho. Sice opět vleže, protože to prostě u mě ani jinak nejde, jsem na inzertním portále na internetu, našla konečně svůj vysněný stůl. Při hledání jsem ovšem prožila další zkoušku svého chtění a vůle, neboť se nacházel až na 68 stránce.

   Dodnes vůbec nechápu, co mě donutilo klikat a klikat. Pak se objevil, přesně takový, jakého jsem si vysnila. Krasavce, který bude zapadat do výklenku, jakoby tam odjakživa patřil. Super, spadl mi kámen ze srdce a zaradovala se, že mám tím 1. fázi za sebou. Otevřela jsem inzerát a přišel obrovský šok. Cena za stůl byla pro mě nedosažitelná!

    Po čtvrt roce živoření jsem neměla šanci si ho koupit. Propadla jsem zoufalství. Rozbolavělá z psaní, v hlavě mi bzučely další náměty a myšlenky. K tomu každodenní práce, která mi před odchodem vycucávala poslední zbytky fyzických sil, a sen o stolu se krutě rozplýval.

   Nicméně někde v koutečku hlavy mi myšlenka pokušitelka neustále našeptávala: „Nevzdávej to, věř na zázraky a něco se stane. Klidně mezitím piš a zkus to i někomu nabídnout!“ Tak jsem poslechla a svá dílka jsem rozeslala své rodině, blízkým přátelům i známým. Všechny jsem požádala o nekompromisní kritiku. Výsledek mě příjemně překvapil. V podstatě se shodli na tom, že mám nejen pokračovat, ale i zkusit publikovat v časopisech a tisku. Některým při čtení prý běhal mráz po zádech, jiným se to zdálo krásné a další popuzoval můj úsměvný přístup u vážných témat. V podstatě mé eseje a úvahy fungovaly na všechny, tak jak měly a v jakém byli mí čtenáři v momentálním rozpoložení.

   Po velkém vnitřním boji jsem nabídla některé texty k publikaci. Oslovila vybrané časopisy a čekala na předem záporné vyjádření. Opak byl pravdou! Dostala jsem nabídky na spolupráci. A co teď? Úžasné, oni mě chtějí, budu psát. Ale na čem? Na kuchyňském stole, kde vařím a jím určitě ne, tak proboha kde? Odpověď byla úplně jasná. Přece na mém tvůrčím, inspirativním stole, který se momentálně nacházel na 68 stránce populárního inzertního portálu.

   Tímto činem se mi podařilo jen navýšit mé trápení a trauma. Vysněný stůl v nedohlednu. Naopak možnost si splnit publikací další sen se při představě předchozího psaní vleže rychle hroutila. A v hlavě mi neustále hučelo: „ Jak to vyřešíš, do čeho jsi zase spadla, jak to chceš všechno zvládnout?“ K tomu samozřejmě zákon schválnosti skvěle zafungoval. Najednou všichni něco potřebovali přesně jako ve snu. Marně jsem si říkala vždyť věříš, doufáš v zázrak. Ti nahoře jsou asi hluší, když neslyší, jak křičím: „ Prosím, pomozte mi!“  Asi už tušíte, jak to dopadlo. Zázrak se opravdu stal.

  Nečekaně mě přijela navštívit má blízká přítelkyně Alenka, která vypadá nejen jako anděl, ale také se tak celý život k lidem s láskou chová. Vylíčila jsem jí svůj problém a trápení ohledně stolu. Vyrazila mi dech, když mi nezištně nabídla finanční pomoc na koupi vysněného stolu, aniž by ho viděla. Prý mi věří ohledně psaní, a když mi to pomůže, bude ráda, pokud budu touto cestou zase já pomáhat ostatním. Dostala mě, byla jsem k slzám dojatá, ale pořád to byla jen polovina ceny stolu, za kterou ho majitel prodával.

   Nicméně mě to natolik povzbudilo, že s ubývajícím dnem ve mně troufale rostlo rozhodnutí zavolat mu. Dokonce jsem vytočila jeho tel. číslo. V poslední vteřině mě rázně zastavil vnitřní hlas: „ Pokud o ten stůl a psaní tolik stojíš, nesmíš volat ty, ale pověř tímto úkolem svou přítelkyni léčitelku Lidušku. Ta ti ho koupí!“ Okamžitě mi proběhlo hlavou: „Jak koupí? A co jí mám říct?. S obavou jsem jí zavolala. Telefon marně vyzváněl, vyzváněl a nic se nedělo. Usínala jsem pro jistotu s telefonem u ucha, sice s pochybnostmi, ale též silnou vírou, že stůl nějak získám.

   Probudilo mě neodbytné protivné zvonění v 6 hod. v sobotu ráno. Dovedete si představit, jak jsem byla naštvaná, kdo mě tak brzy otravuje. Volala Liduška, že měla nutkání mi zavolat. Tím si všimla včerejšího nepřijatého hovoru. Proč ji sháním a co potřebuji? Vylíčila jsem jí, jaké mi přišly shůry instrukce a zda by mi mohla „ můj vysněný stůl“ koupit. Kontakt na majitele má v příloze včerejšího mailu. Zasmála se, ale nakonec se šla na mail podívat. Za 10 min. volala zpátky: „ Chápu to, že ho musíš mít a jdu volat.“ 

   Uběhlo dalších nekonečně dlouhých 10 min. čekání, než se opět ozvala: „ No, nevím, jak ti to mám říct, majitel nechtěl s cenou dolu, tak jsem mu vysvětlila, o co se jedná…“ Její detailní líčení bylo pro mě strašně dlouhé a v duchu jsem ji vybízela, no tak už mi konečně řekni, že to nevyšlo a nemusíš to takhle rozvádět. Byla jsem hodně zklamaná a rozčarovaná. Hluboce zamyšlená jsem jen zdáli zaslechla poslední větu: „ Tak jsem ho koupila“ a vyslovila konečnou cenu. Nevěřícně jsem zařvala: „ Cože jsi říkala? Zopakuj mi to!“ Pak už jsem jen brečela nahlas, smála se, tlak mi stoupl na 200, srdce mi málem láskou a emocemi prasklo. Jásala jsem: „ Mám stůl, mám stůl jupí!“Liduška nevěděla, zda mi nemá zavolat cvokaře, jak jsem vyváděla a nemohla se utišit. Asi po 15 min. jsem byla konečně schopna si znova všechno poslechnout. Představte si, že se jí ho podařilo koupit za nižší částku, než kterou mi Alenka půjčila, a ještě zbylo na zaplacení dopravy z druhého konce republiky.

   Došlo mi, jaké mám kolem sebe kvalitní, úžasné lidi, kteří věří v mé schopnosti. Zázrak se skutečně stal a já se opět přesvědčila, že propojení mezi Vyšší mocí, vesmírem a námi funguje a jen na nás záleží, jak moc po něčem skutečně upřímně z celého srdce toužíme a co proto jsme schopni s láskou a pokorou udělat.