Zamyšlení I. II. III.

K zamyšlení I.

   Jsme příliš sami. Takový pocit prázdnoty. Nic vůbec nic. V rádiu hraje vážná hudba, která perfektně odpovídá našemu duševnímu stavu. Je to svaté kostelní a široké ticho a prázdno. Nálada přesně k tomu, aby člověk meditoval o smrti nebo nádherné lásce. Je to moc náročné - vzít, složit a sebrat vše, co člověk v sobě má a začít si dělat pořádek. Vždyť my se nejen bojíme vše nazvat pravým jménem jako např. strach, obavy, stres, opuštění i odpuštění, lásku, něhu, vřelost, dávání a cit, ale i ty velké věci, o kterých v sobě víme, ze sebe dát.

   Nejsme na to zařízení, abychom své pocity prodávali či zjevovali ostatním. Na co? Přece nás v podstatě vůbec nezajímá „ kdo jaký je, ale zajímá nás, na co má a jak je solventní“! U toho končí i naše mnohé lásky, protože ztroskotávají na obyčejné všednosti a pravdě. Každý z nás touží po penězích a uznání, také třeba obdivuje chování, oblékání, vkus, kreativitu, esprit. Ale ve skutečnosti touží po tom nejlidštějším a tj. úcta, něha, poctivost, laskavost. Kde jste tyto vlastnosti? Kam jste se ztratily? Proč se nacházíte tak málo? A když vás člověk objeví, jste nedosažitelné! Odpověď je prostá, neboť ten, kdo je má, musí k tomu mít i to druhé a tj. lásku.

   Bez ní se neobjeví cit, v dlani, v ruce, v těle, bez ní nedokáže člověk vnímat něžné, sametové, hebké odevzdání. Touha spojená s neobyčejnou přitažlivostí a neskutečně k sobě vzájemně poutajícím „neznámem“. Co se skrývá v tom druhém?  A proč cítíme v sobě takový klid spojený s nejněžnějším souzvukem, ale přesto se začneme bránit? Ano, bráníme se ze strachu, že si vás ten druhý kompletně podmaní a že se mu zcela oddáte. Protože to poprvé bylo krásné, podruhé přirozené a po třetí už opatrné. Takže se už raději nedáváme celí, aby alespoň něco zbylo na další setkání. Pěstujeme si trpělivost a naději stejně jako příroda. Když totiž sníme kilo třešní, budeme nasycení, ale pak budeme muset čekat celý rok na další úrodu. Proto na ně budeme mít pořád chuť Tak by to mělo být v životě i s láskou.

   Nasyťte se, ale zůstaňte hladoví, hladoví tak, abyste lásku nejen přijímali, ale i dávali. Čím více ji budete dávat, tím více vám zůstane místo kam se může nejen vrátit, ale také zaplnit vše, co jste tomu druhému dali. Vytvoříte si v podstatě vlastní uzavřený ráj. Tak je to v pořádku a tak to má být.

K zamyšlení II.

   Každá láska je totiž úplně jiná, než ta, která byla dána. Každá je přizpůsobená a souzena pro svého pravého člověka. Pokud by se dalo říci, že láska má čich, vůni, vnímavost a mohlo se o ní hovořit jako o bytosti, tak by určitě s každým konverzovala a sdělovala své pocity. Jenže bytostí není, a proto máme my „ lidstvo“ schopnosti to dělat za ní. A že se činíme!

   Někdo bohužel ledabyle, bojí se jít dále a hlouběji. Neví, že jeho znalosti a zkušenosti o lásce, životě a umění milovat jsou pouze povrchové. V tomto případě mu stačí bohatě jen doteky, náruživý sex a člověk se cítí dokonale šťastný. Jenže ti, kdož míří hlouběji a o krůček dále, ví, znají a chtějí mnohem a mnohem více. Touží se s pomocí druhého z hloubky povznést co nejvýše, kde mohou rozeznět nekonečnou šíři citů, vzájemného pochopení, něhy, úcty a obdivu. Tam se vše spojuje do významu slova“ láska“, která je zapotřebí k tomu, aby člověk získal vnitřní klid, radost, pohodu k zasetí zrna lásky.  Tato zrna jsou stejná jako zrna zasazená do orné půdy. Když se zasadí, očekáváte v kouzelném klidu a tichu co z něho vzejde. Důležité je předem vědět, do čeho zrno sázíte.

Zda je to kvalitní, pěstěná, ušlechtilá půda nebo je to půda poprvé zorána a přírodní. Jako pěstitelé, víte předem, co můžete od půdy očekávat. Z té první vyroste sice vzácná ušlechtilá úroda, ale půda zůstává stejná. Vy však toužíte po stále dokonalejší úrodě a tak do ní začnete přidávat povzbuzující látky, které zemi začnou postupně dusit a ničit. Pak nastane den, kdy vám místo dokonalosti a péče, kterou jste do své půdy vložily, vyroste něco zcela jiného a pro vás nepřijatelného, takže od ní utečete. Necháte ji zpustnout, neboť už nebudete mít sílu ji dále ovládat. Potom budete hledat tu druhou přírodní poprvé zoranou půdu. Překvapí vás tím, co vše v sobě skrývá. Znova se budete snažit ji zdokonalovat, věnovat  velkou péči, abyste opět získali svou úrodu. Vlastně je to pořád dokola.

K zamyšlení III.

   Nejlepší na tom je, že ve skutečnosti nikdo neznáme ani své vlastní složení naší půdy ani svého „já“. Právě to je ta nádhera, velikost ducha, člověka a společnosti neb nikdo nikdy není a nemůže být stejný! A zrovna tím se stává prává a bezpodmínečná láska nezaměnitelná, stále lákající, a neprobádaná!

   Proto si láska člověka neustále získává a stává se pro něj nekonečnou a jedinečnou!   Nedá se nijak poměřit, protože svazuje lidský vztah bez ohledu na vzdálenost. Pokud jeden věří, miluje, ví, cítí rovněž odpověď, i když nejsou spolu. To je dokonalý komunikační systém. Je to předávání síly, energie. Je zajímavé, že zde neplatí žádné fyzikální zákony, které my známe. Platí jen jeden. Čím je vzdálenost větší, tím je láska silnější. Protože jedinec se na každé setkání vybaví. Připraví si celou škálu překvapení, sílu touhy, soustředí se na vášeň, něhu a to nejdůležitější si užívá – vzácnost. Pro ni a kvůli ní se vše soustřeďuje. Ta dodává všemu lesk, punc, kvalitu. Pouze ti, kteří si ji váží, mohou i v běžném životě tvořit neočekávané chvíle, potěšení a překvapení. Dobře ví, jak všednost je ve vztahu ubíjející, ničivá a poslední. Po ní zůstává už jen povinnost vytrvat v prázdném vztahu s vtíravou otázkou „ co kdybych jednou …“

   Potom je už asi jedno, zda se věnujete zahrádce nebo svým koníčkům. Co si budeme namlouvat, je to aspoň nějaká změna. Nebo patříte k těm, kteří žijí jen pro děti? Krásná otřepaná fráze, že? Nestaví nás před žádnou zodpovědnost. Své geny předáváme už při početí. Při jejich výchově fungujeme pouze jako dozor a určujeme jim, co smí či nesmí, zda je to dobré nebo zlé. Avšak to nejdůležitější, naučit je „ najít sám sebe“, to nedokážeme. To opravdu přijde až s věkem a zkušenostmi. Proto je starost, věrnost dětem pouhá výmluva a únik před sebou samým. Můžeme vše shrnout do věty: „každý před něčím utíká“. Jeden před zodpovědností, další je z ní tak přetížen, že žádá volnost, únik a úlet.

   Proto jsme různí. Všechno však spolu souvisí a tak vztahy mezi prací, rodinou, povinnostmi, krásou a láskou jsou nesporné. Jedno podmiňuje druhé. Je to neskutečné, ale pravdivé. Vždyť když jsme unaveni prací, přemýšlíme a toužíme po něčem krásném. Když děláme dlouho v krásném nudném prostředí, toužíme po fyzické těžké práci.

   Je to začarovaný kruh bytí: „ jsme, toužíme, chceme, nemůžeme, jsme unaveni, odpočíváme, připravujeme se, přemýšlíme, a kdyby to zase šlo dál, opět budeme …!