Zakázaná láska

Zakázaná láska – vyznání

  Lásko, lásečko,

   jak dlouho už jsem nepoužila tento jednoduchý název a nádherné slovo v dopise. Možná, že to dopis bude, možná, že to bude část mé zpovědi nebo část skutečně prožitého snu. Bude i na tobě záležet, zda to budeš jako dopis či život číst. Snad jsem se tolik nespletla, když ti věřím. Moc bych si přála, kdybys i ty, tyto řádky zařadil mezi ty, na které se nezapomíná.

   Víš k tomu, aby se dva lidé domluvili ve věku plně si uvědomující, jak jsou zralí, co prožili, co už vybudovali, kam až se chtějí dostat je potřeba opravdu velká odvaha, něha, cit. To se nemůže odehrávat na běžné úrovni, to se dostává do nevídaných výšek. O to je obtížnější své pocity předat, sundat je z té vesmírné vzdálenosti do několika okamžiků, které pak rozhodují o dalším složitém kroku.

   Teď jsem šťastná, že jsem svůj čas soustředila do několika našich ukradených spolu prožitých dnů. Je však zároveň velmi náročné, správně si pojmenovat vlastní duševní vnitřní život a hlavně si ho přiznat. Náš vztah vidím jako velmi křehoučký skleněný most, který mohou rozbít i tyto řádky. Je to zatím jako síťovina vytvořena z mé strany z toho nejkřišťálovějšího citu.

   Proč? Nikdy jsem se s žádným mužem tak duševně nesblížila jako s tebou. Mám pocit, že má slova sloužící k objasnění mých myšlenek, citů jsou ti tak blízká a rozumíš jim. Důkazem jsou tvé odpovědi, chování a strach. Veliký strach z toho co bude. A co když už po tomhle nebude vůbec nic? Budeš šťastný? Šťastný tak jako jsi byl, když ses oženil, když se narodily tvé děti, když jsi poznal tu „ Lásku“ s velkým L, po které už nic nepřichází. Kam budeš směrovat svůj další život? Pouze k odpovědnosti? Jak chceš ještě prožít tu druhou stejně dlouhou část života? Života, který prožíváš jen Ty a všemu za něj vděčíš? Nebo pro tebe už skončil? Tak brzo? Nebo i Ty mi vyjdeš vstříc a začneš stavět náš jemný, krásný most z druhé strany.

   Může se stát, že ho budeme budovat zbývající část života. Tím pak bude každý postavený kus představovat náš život. Nevěřím však tomu, že bude jen krásný, vzhledný a ladný bez hrbolů a kamení. Ani bych ho nechtěla. Každý výmol, každá jáma, každá spára bude o to cennější, když je překonáme.

    A co se stane, pokud budeme náš most stavět celý život? A když každý z jiné strany?  O  to více se budeme těšit, až se sejdeme. A jestliže ho nedostavíme? Nic se neděje. V každém z nás zůstane ten kus, který postavil. A v té stavbě bude každé naše setkání jeden pilíř. Čím více a častěji se budeme vidět, tím bude náš most pevnější. Ale i kdybychom se už neviděli, tak to nejdůležitější, to nejzákladnější jsme už udělali. Z trosek jsme postavili nové základy svého života a to je zázrak!